« Úvod | Zase jeden »

Všechno letí

... kupředu.
Makáč
A já nestíhám ani psát. Vezmu ti zkratkovitě tak snad to nebude uplná nuda.

V sobotu jsem vyrazili na zápas volejbalové soutěže ST-M-2B (http://www.cvf.cz/souteze.php?action=skupina&id=3050). Na to že nás je na soupisce 18 tak jsme díky marodce (jeden z nás si dokonce vyvrknul kotník na posledním tréninku v pátek) vyrazili na zápas v šesti lidech. Pro ty co nevládnou pravidly volejbalu - pokud by nás bylo ještě o jednoho míň tak nemůžeme hrát. Nakonec to dopadlo tak, že jsme v sedmimístném autě jeli ve čtyřech a další dva ve druhém autě, takže jsem si klidně mohl ušetřit to vláčení té 30ti kilové sedačky do auta. Ale kdo to mohl tušit. Cesta nás zavedla poklidnou jízdou do Kutné hory a na první pokus jsme dorazili na kurt. Po několika vtipech na začátek (já jen stál stranou a koukal co bude, protože jsem soupeře viděl poprvé) jsme se domluvili, že pojedeme odehrát oba zápasy do tělocvičny. Mělo to ale jeden háček. Nikdo z nás nevěděl kde ta hala je. Po cestě k autu jsme na jednoho ze soupeřů volali ať na nás počká, on zakýval hlavou nasedl do auta a odjel. Chvíli jsme kroutili hlavou a pak jsme začali řešit jak se tam dostaneme. Naštěstí druhé auto bylo rychlejší a chytlo se jednoho z "vodičů". Takže nakonec jsme pomocí mobilního telefonu našli cestu a dorazlili k hale.

Supeř měl pestrou škálu hráčů. Bylo jich asi 12. Čekali jsme hroznej nářez, ale řekli jsme si, že si alespoň zahrajeme. První dva sety jsme prohráli takže to bylo 2:0 a nevypadalo to na nějaké drama. Pak jsme se kousli a doatáhli to na 2:2. V pátém setu to byla přetahovaná a nakonec jsme tahali za kratší konec a prohráli ho 13:15 a tím celý první zápas 2:3.
Do druhého zápasu jsme nastoupili v přeskládané sestavě a nakonec jsme celý zápas vyhráli 3:1.
Tenhle výsledek předčil naše očekávání. Jeli jsme domu totálně zmordovaný ale s dobrým pocitem ze hry.

V neděli, pondělí a úterý jsem měl u sebe Matěje blbli jsme, ale pořád jsem s ním děsně unavenej a moc si s tím nevím rady. Je mi pak vždycky smutno, když už s ním nejsem. Takovým zvláštním způsobem. Takové prázdno jako když najednou chybí smysl všeho.

Ve středu jsem byl na reklamaci u zákazníka co mně vyhodil pro přátelení se s jeho ženou nad rámec svých pracovních povinností. Stává se mi velmi zřídka, že by někdo něco reklamoval a moooc špatně to snáším. Byli jsme domluveni na středu. Pořád jsem přemýšlel kde jsem mohl udělat chybu a na nic jsem nemohl přijít. Dorazil jsem na místo v domluvený čas a vubec jsem netušil co mám čekat. Ale komunikace byla jako by ani nic problémového neproběhlo. Běhalo mi spoustu věcí hlavou, ale nakonec jsem to nechal plavat, protože na to abych někoho soudil nemám ani trochu právo a jediné co chci se z toho poučit pro příště.
Nakonec jsem problém našel. Instalaci jsem udělal zprávně, jen jsem zapomněl zapnout mozel při vrtání díry na hmoždinku pro držák sprchy. Navrtal jsem tu plastové potrubí. Opravil jsem to a vypadl.

Jedna z mých oblíbených filmových soganů: Život je jako bonboniéra, nikdy nevíš, co ochutnáš. (Forrest Gump) A můj oblíbenec T. Klus k tomu ještě doplnil, že je jedno odkud začneš.

TXT.cz
HLEDAT | UPOZORNIT
Vytvořit blog | Přihlásit se